HydroGP: Rozhovor s Erko Aabramsem, mistrem světa 2021 třídy UIM F500

Letošní sezonu královské třídy formulí na vodě UIM F500 ovládl Estonec Erko Aabrams, pro kterého to je po devíti letech tvrdé práce v této prestižní třídě první titul mistra světa.

Erko, čerstvý letošní šampion svolil, aby jsme ho trošku „na dálku“ vyzpovídali. Poskytl naší redakci exkluzivní rozhovor a tak pro čtenáře přinášíme malý průřez závodů člunů a historií toho estonského úspěšného a skromného jezdce.

Tak pojďme na otázky…

Red.: Erko, jsi letošním mistrem světa v královské třídě UIM F500 (Formule 500). Byla to jistě tvoje nejúspěšnější sezona. Jde to vůbec porovnat se zlatem 2009 ve třídě O-125? Jak si toho ceníš?

EA: Jedná se o zcela odlišné medaile z několika důvodů. Vítězství a titul ve třídě F125 přišel, když jsem byl mladý a nováček, jezdil jsem pod panem Andresem Looritsem, který vedl závodní tým podporovaný výrobcem motorů VRP a mým týmovým kolegou byl Ilkka Rytkonen. Na jaře tohoto roku jsem postavil svou první loď z kevlaru v životě. V zimě roku 2008 jsme postavili společně s Lembitem a Ahto Aaslav-Kaasikem zcela nový model propideru a formy na F125. Na vodu jsem se s novou lodí dostal 3 dny před závodem mistrovství světa a ve druhé zatáčce jsem se novou lodí převrátil, naštěstí moje zranění a „újma“ na lodi nebyly moc velké.

Závodu se zúčastnilo 29 soutěžících, z nichž 24 postoupilo do finále. Pamatuji si, že jsem si v kvalifikaci vylosoval poslední místo, ale start se povedl a dojel jsem pátý, takže v prvním hlavním závodě jsem startoval z 8. místa. Rene Behncke odstartoval z pole position. Můj start byl skvělý a v prvním závodě jsem obsadil druhé místo za Rene, ve druhém jsem šel do vedení a vyhrál závod a ve třetím jsem vítězství zopakoval, takže to byla velká radost vyhrát doma před kamarády. Legendární Rene Behncke byl druhý a Manuel Zambelli třetí. A ještě si pamatuji, že jsme vítězství oslavili velkou party :).

Letošní titul ve třídě UIM F500 je pro mě něco velkého a stále neuvěřitelného. Vyhráli jsme titul s velmi malým týmem mého vlastního jména a motorem GRM od jiného výrobce. Ital Giuseppe Rossiho (GRM Racing) mě hodně naučil, hlavně jak používat motor správným způsobem. Devět let tvrdé práce, selhání a učení se.

Red.: Kdy jsi jel vůbec svůj první závod? Jak dlouho ti trvalo než jsi byl v kategorii O-125 stříbrným v mistrovství Evropy a mistrem světa v roce 2009?

EA: V roce 1996 jsem jezdil se starým ruským motorem veterok 12 ve třídě mládeže v Tallinn Water Motoclub, ale právě tehdy již byly k dispozici motory yamaha, ale moje matka bohužel neměla na to peníze a tak jsem se vzdal motorového člunu ve prospěch fotbalu. První jízdu na F125 jsem absolvoval v roce 2005 se svým kamarádem Lembitem Aaslavem-Kaasikem a na lodi vyhrál titul mistra Evropy poté, co mi svěřil svou loď k mému startu v jednom závodě estonského mistrovství. Také v roce 2006 jsem obsolvoval jednu soutěž pro zábavu. V létě 2007 jsem začal spolupracovat s Andresem Looritsem, který mi dal příležitost jezdit pravidelně na člunu F125 a závodit, takže již v témže roce jsem jel do polského Zninu na závod mistrovství světa. Udělali jsme ale úplně špatné nastavení pro závod, sice jsem dosahoval takové rychlosti, o které si ostatní mohli nechat jen zdát, ale zahájení závodu nebylo šťastné. Když se loď rozjela, tak se mi před oči dostala helma a najížděl jsem na špatnou bójku. Ale nakonec mi finále nevyšlo a byla jsem 21. pozice. V roce 2008 jsem jel své první mistrovství Evropy, kde jsem získal pár vítězství v rozjížďkách a také jsem „plaval i s lodí“. Takže jsem v tomto roce byl devátý. Trvalo 2,5 roku seriózní práce a učení, pak jsem získal svůj první titul mistra světa.

Red.: Pak jsi přestoupil do kategorie OSY-400, že? Jaký to mělo důvod?

EA: Po vítězství a zisku titulu 2009 ve třídě F125 se cesty mé a pana Andrese Looritse rozešly. V roce 2010 jsem již soutěžil se svým vlastním týmem v sérii F125 a vůbec poprvé jsem byl mechanikem, manažerem a jezdcem, bohužel jsem to v té době nemohl sám dělat na špičkové úrovni a neměl jsem ani podporu z továrny na motory. Pak jsem se rozhodl loď prodat a přestal závodit a přestěhovat se na pár let do Austrálie. V lednu 2011 jsem odcestoval do Austrálie, ale pak Estonský svaz motorových člunů oznámil, že mistrovství světa třídy OSY-400 se bude konat v létě 2011 ve Viljandi v Estonsku.

Bohužel, nebo naštěstí, láska k motorovým člunům byla tak velká, že jsem se rozhodl jet z Austrálie závodit na domácí šampionát a po závodě se vrátím. Nechal jsem kamaráda, aby objednal motor yamato z Anglie a připravil mi ho, letěl jsem do Estonska 1 měsíc před závodem a postavil jsem si novou loď za 3 týdny, pracoval jsem na ní 20 hodin denně. Výsledek byl dobrý, dojel jsem druhý a po závodě jsem prodal loď italskému závodníkovi. Plán byl vrátit se do Austrálie, ale životní plán byl úplně jiný.

Red.: Třídu OSY-400 jsi nedokázal završit titulem, ale byl jsi 2011 stříbrný v mistrovství světa. V roce 2016 jsi byl stříbrný v evropském šampionátu a bronzový ve mistrovství světa. Co ti chybělo k titulu? Jak na to vzpomínáš?

EA: To jsou různé důvody a příčiny, proč jsem vůbec stál na startu. V letech 2011 a 2016 se oba závody jely v Estonsku a vždy jsem považoval za důležité závodit doma, v obou případech bylo málo času na přípravu a musely se řešit technické problémy.

Red.: Pokud se nepletu, tak do královské třídy F500 jsi vstoupil poprvé v roce 2013, takže 9 roků práce k titulu. Máš druhé místo z roku 2020 z Jedovnic, to byl ale nestandardní covidový rok a jel se jen jeden závod. Takže bronzové místa ve třídě F500 2017 a 2018 mají asi pro tebe vyšší hodnotu, je to tak?

EA: Ano, správně. Bronzová medaile z roku 2017 byla téměř zlatá, chybělo mi jedno kolo, abych dokončil rozjížďku a získal zlato, ale vrtule narazila ve vodě na dřevo a rozbila se. V roce 2018 jsem celou sezónu měl nějaká záhadná technická selhání, ale mám i trochu štěstí a bronz. Stříbro z roku 2020 je také důležité, ale zlato bylo opět blízko. Tentokrát jsem ho ztratil, i když jsem vlaastně neudělal žádnou chybou.

Red.: Erko, příští rok budeš obhajovat titul, to je asi velmi složité, že? Navíc dle informací se třída F500 rozroste o nové jezdce, takže startovní pole bude větší. Jaké máš plány v mistrovství světa F500 v roce 2022?

EA: Mám rád tvrdé a férové závodění, noví jezdci jsou vítáni, určitě já a můj tým můžeme jet o něco rychleji než v roce 2021 a určitě chceme obhájit titul.

Red.: Jezdil jsi motory G.R.M., takže pravděpodobně u nich zůstaneš i v sezoně 2022, je to tak? Nebo připravuješ konkurenci překvapení? Nový člun nebo jen evoluce letošního?

EA: Ano, určitě zůstanu u motorů G.R.M., vše zůstane stejné.

Děkujeme Erku Aabramsovi za jeho zajímavé povídání o jeho kariéře jezdce motorových člunů, kterou v letošní sezoně vyšperkoval titulem mistra světa ve třídě UIM F500.

Tento titul ho katapultoval také do nominace na mužského sportovce roku v Estonsku. Hlasování končí 19. prosince a 29. prosince se koná gala večer, na kterém se za přítomnosti estonské TV bude konat vyhlašování, tak přejeme, ať sympatický Erko „vystoupá“ co nejvýše.

---

Připravil: Milan Spurný, foto: Milan Spurný a archiv jezdce