Michelle Jandová – rozhovor s motokárovou závodnicí

Další ze série rozhovorů, který navazuje na předchozí s Davidem Kubáněm, tentokrát míří na čtyři motokárová kola. Vyzpovídali jsme motokárovou závodnici Michelle Jandovou. Do rozhovoru se občas přidal Míšin táta Zdeněk, který je bývalý rallyový závodník, tak snad i jeho postřehy jsou zajímavé.

Redakce (Red): Ahoj Míšo, trošku se nám představ.

Míša: Ahoj, já jsem Míša Jandová, je mi 15 let a jezdím motokáry.

Red: Nedá mě to nezeptat se na tvoje křestní jméno, proč Michelle?

Míša: Je to podle Michelle Moutonové, legendární závodnice v rallye.

Red: Jak ses k závodění dostala?

Míša: K závodění jsem se dostala přes tátu, který jezdil rallye. Poprvé jsem jela v pěti letech. Už to bude deset sezón, co jezdím. Prvně jsem jela na dráze v Chebu, k čemuž se váže taková docela vtipná příhoda.

Red: A prozradíš ji?

Míša: Potom co jsme trénovali s károu na stojanu a já se učila hlavní povely, kde je plyn a brzda, pravá a levá, tak mě s nastartovaným motorem sundali dolů na zem, já šlápla na plyn a jela z areálu pryč.

Red: Už jsi zmínila, že táta je bývalý závodník. Jak to u vás bylo? Přemlouvala jsi ty tátu, že chceš závodit, nebo to chtěl on, anebo to tak nějak vyplynulo z toho, že žiješ v závodnické rodině?

Míša: Vyplynulo to tak nějak samo od sebe. Samozřejmě jsem chtěla závodit, už od začátku to byla velká láska, ale dřív to bylo spíš kvůli tomu kolektivu a zábavě. Ale teď je to takovej velkej koníček.

Red: V pěti letech jsi seděla poprvé na motokáře a v kolika si jela první závod?

Míša: V šesti letech.

Red: Letos pojedeš desátou sezónu. Co už máš za sebou, co jsi všechno jezdila?

Míša: Začínala jsem ve třídě Easy 50, tam to bylo hlavně o rozkoukání a nabírání zkušeností. Potom Easy 60, větší kára a další nabírání zkušeností. První závody s šedesátkou jsem jela v Mýtě, na startu nás bylo 32 a já skončila osmá, byl to první závod po vynucené přestávce. Při posledním závodě s E 50 jsem si po nezaviněné kolizi zlámala klíční kost. A teď jedu kategorii Easy 100. Ve všech kategoriích jsem jezdila mistrovství ČR a Moravský pohár.

Red: Mezi šedesátkou a stovkou je podstatný rozdíl ve výkonu. Jaký byl ten přechod?

Míša: Mě to ani zas tolik nepřišlo jako změna, spíš jen to, že ta kára je větší. Styl jízdy je trochu jiný, je to jiné na uřízení, ale principy jsou docela podobný.

Red: Říkala jsi, že jezdíte mistrovství ČR a Moravský pohár. To jsou jediné dva seriály, které se u nás jedou?

Míša: Jezdil se ještě Karting Cup, ale ten už je zrušený. Kromě MČR a Moravského poháru jezdíme ještě na mistrovství Itálie a Evropský pohár.

Red: Italské mistrovství jezdíte pravidelně?

Míša: Snažíme se, když to jde, když třeba nejsou zavřené hranice.

Zdeněk: Máme tedy každý rok snahu jet světové finále Easy Kart, protože je to vyvrcholení té naší sezóny.

Red: Jaké úspěchy máš za sebou? Co považuješ za svůj největší úspěch dosavadní kariéry?

Míša: Osobně považuji za největší úspěch, že jsem dojela pátá na mistrovství Itálie, když jsem poprvé jela na trati v Lonatu, bylo mi dvanáct a závodila jsem i proti sedmnáctiletým a jako jediná holka. Velký úspěch bylo taky vítězství v Evropském poháru v roce 2018. Tři celková vítězství jsem vybojovala v Moravském poháru. V roce 2019 jsem vyhrála Zimní pohár Easykart.

Red: Motokáry jsou poměrně tvrdý sport, jezdí se v těsném kontaktu. Jak se k tobě a ostatním holkám chovají kluci na trati?

Míša: Řekla bych, že některým trošku vadí, když je poráží holka. A jsou na tu holku na trati trošku tvrdší, ale většina je jich takových, že berou všechny soupeře rovnocenně a neřeší to.

Red: Na trati jste velcí soupeři a nedarujete si ani centimetr. Jak to ale potom vypadá v depu?

Míša: To jsme kamarádi, bavíme se a užíváme si společně spoustu zábavy.

Red: Popiš nám trošku tu motokáru, na které jezdíš.

Míša: Jezdím motokáru Easy 100, což je pohárová třída, která se vyznačuje tím, že je hodně vyrovnaná, „měřáky“ jezdíme v desetině a každá chybička se hodně projeví v pořadí. Rám je Birel, motor je BMB o objemu 100 ccm a výkonu 19 kW. Pneumatiky jsou jednotné Vega.

Zdeněk: Může se měnit jen délka výfuku, tryska v karburátoru a tím měnit bohatost směsi. Za největší pokrok považuji, že si to Míša již nastavuje sama. Na začátku může být směs chudá, aby to studené odjelo od startu, ale jak se to zahřeje, tak je potřeba přidat bohatost, to už zvládá docela dobře, dokáže poznat detonační spalování, a když to má zalitý, dokáže si to poladit.

Red: Kolik vás jede závod, kolik vás stojí na roštu?

Míša: Na domácích závodech je to do dvacítky, ale v Itálii to bývá plné startovní pole, což je 34.

Red: Je rozdíl, když jedeš republiku, anebo Moravský pohár?

Zdeněk: V účasti rozdíl není, všichni co jezdí republiku, jedou i Moravský pohár. Rozdíl je jen u Míši v hlavě. Jedeme v Mýtě Moravský pohár, jedou tam všichni, kteří pojedou o týden později. Vyhraje „měřák“, vyhraje všechny rozjížďky a vyhraje finále. Jedeme za týden, za úplně stejných podmínek, ale protože je to mistrák, tak se jí to v hlavě „pomotá“ a jezdí pátá, šestá. V posledních dvou letech jsme na tom zapracovali a už to je OK.

Míša: Ten Moravský pohár byl vždycky takovej uvolněnější, nebylo to mistrovství.

Zdeněk: Když jsme jeli na světové finále do Itálie, tak jsem jí říkal, že je to „takovej italskej moravák“. A v pohodě. Protože kdybych ji vykládal, že je to světový finále, tak by asi couvala…

Red: Potkali jsme se, samozřejmě za přísných hygienických opatření, v novém Performance a Racing centru dvojnásobného mistra Evropy v závodech do vrchu a dlouholetého úspěšného okruhového závodníka Roberta Šenkýře v Popůvkách u Brna. Co to znamená, táta tady má práci, nebo už se tady poohlížíš po nějaké cestě dál do budoucna, na větší auta?

Míša: Obojí je správně. Táta a jeho firma Cimbu Autosport spolupracuje se Šenkýř Motorsport dlouhá léta a s Robertem Šenkýřem jsou kamarádi. A já se snažím sbírat veškeré informace pro moji cestu motorsportem dál.

Red: Když se nebudeš dívat na to, že to stojí všechno hromadu peněz, co je tvůj cíl, kam by ses chtěla v budoucnu dostat? Je to rally jako táta, nebo jsou to spíš okruhy?

Míša: Je to hlavně o financích, takže budu ráda za všechno, na co budou finance.

Red: Zkus se zasnít a přestat přemýšlet o penězích. Kde se vidíš za pět, za deset let?

Míša: Můj sen je, jet 24h na Nürburgringu.

Red: Takže spíš okruhy, proč?

Míša: Určitě okruhy, protože mě baví předjíždění.

Red: Když jsme zmínili ta přísná hygienická opatření, jak moc ovlivnila tvoji letošní sezónu?

Míša: Naše sezóna byla kvůli covidu bohužel poloviční a ani jsme se nekoukli na naše oblíbené italské okruhy.

Red: Jak moc sleduješ motorsport v televizi nebo na internetu?

Míša: Sleduju všechno, co se dá. Všude, z každé strany, se dají okoukat nějaké zkušenosti. Formule, rallye, okruhy – co se dá.

Red: Komu fandíš, kdo je tvůj oblíbenec?

Míša: Daniel Ricciardo.

Red: A holky v motorsportu sleduješ?

Míša: Jasně, Michelle Moutonová, to byla hvězda! Ale teď jich tam moc není.

Red: To asi čeká na tebe.

Míša: Je to výzva, …úsměv.

Red: Jak to probíhá na závodech, kolik jízd za víkend odjedeš?

Míša: Někdy jezdíme na závody už v pátek a jezdím celý den, častěji ale jezdíme až v sobotu. Potom mám tři tréninkové jízdy a jednu kvalifikační. Závody se jedou na dvě jízdy a superfinále.

Red: Jak moc důležitý je zajet dobrou kvalifikaci? Je nutné jet z prvního místa, nebo se dá v průběhu závodu dostat hodně dopředu?

Míša: Když člověk nezajede dobrou „kvaldu“, tak se může většinou s bednou rozloučit. Ale už se mně taky povedlo, že jsme špatně navážili (váhový limit motokáry včetně jezdce je min. 140 kg), startovala jsem na vodě z posledního místa a dojela druhá. Bylo to tedy i díky tomu, že na vodě bylo dost kolizí, ale dokázala jsem to.

Red: Jízda na vodě ti jde, baví tě?

Míša: Voda je úplně něco jiného než sucho – je to těžší. Jiný principy, hodně se člověk musí snažit vysedávat, stále hledat novou stopu, reagovat jak se mění povrch. Voda mě hodně baví.

Red: Hodně mluvíš o principech jízdy na motokáře. Co si pod tím máme představit?

Míša: Tím, že máme váhový limit a hmotnost všech je stejná, tak ti malí mají výhodu v tom, že tolik na rovinách „netrčí“ z motokáry. Pro nás vyšší je strašně důležitá práce na té motokáře, vysedávání, zalehávání, nadskakování, tím se mění těžiště káry a hodně si pomáháš na brzdách nebo výjezdech ze zatáček.

Red: Takže to není o tom, že jen sedíš a vezeš se, potřebuješ i hodně pohybu. Jak moc důležitá je fyzička?

Míša: Fyzička dělá hodně, musím pořádně makat. Docela se to přehlíží, ale je to hodně náročné i na dech. V průjezdu dlouhou zatáčkou se nemám šanci nadechnout, takže příprava se zaměřuje i na toto.

Red: Jak se fyzicky připravuješ?

Míša: Kvůli tomu, že se teď nejezdí závody, tak je dost času na cvičení. Skoro každý den posiluji a hodně plavu.

Red: Co děláš, když nezávodíš? Co tě baví?

Míša: Teď jsem v deváté třídě, takže se snažím učit na přijímačky na gymnázium. Ale jinak, když to jde, tak zjišťuji různé informace ze závodů a motorsportu.

Red: Takže motorsport je tvůj život?

Míša: Celý můj život!

Red: Jak se učíš nové tratě? Velké okruhy se dají trénovat na playstationu nebo v různých hrách. Tam asi motokárové tratě nenajdeš?

Míša: Takhle jsem se naučila jen Lonato. Jinak ostatní tratě se učím podle plánku trati a podle onboard videí. Když přijedeme na novou trať, tak si ji jdeme projít.

Zdeněk: Dřív jsme hodně používali GoPro kameru, protože jsem jí to pustil a ukazovali jsme si, co a jak. Ale víš, jak to je s děckama a jejich přijímáním informací. Mě už nebavilo se dohadovat, když se jí říkal, že to jede tak a tak, ale stejně mě neposlouchala. Jde hodně o věk, když je člověk malej, tak ty informace vstřebává jinak, ale jak vyspívá, tak je to lepší a lepší. Na Moravském poháru v Třinci trénovali s kategorií ROK, která je cca o 2 sekundy na kolo rychlejší, ale v zatáčkách je díky pneumatikám rychlejší easy kára. Přišel za mnou Petr Picka z ROKu, že Michelle tam a tam jezdí špatně, byť mně to přišlo dobré. Řekl jsem mu, ať to Michelle řekne, že nevím přesně, jak to myslí. Šel, vysvětlil a Michelle byla nakonec v závodě před ním. Výhoda pohárových tříd, přátelský přístup…

Míša: Teď už čím jsem ale starší, tak si těch rad mnohem víc vážím a dávám jim váhu.

Zdeněk: To je přesně to, co říkám. Za poslední sezónu byly sice jen tři závody, ale udělali jsme strašný pokrok ve vzájemné důvěře a Míša pochopila, že opravdu není jednoduchý tu káru naladit, je potřeba hodně komunikovat a navzájem si důvěřovat. Mimochodem jsem taky strašně změnil svůj názor na motokáry. Dřív jsem to bral tak, že to jezdí ti, co nemají prachy na velký auta, ale jsou tam kluci, co jezdí zároveň motokáry i rallye. A když se s nimi bavíš, tak je to hodně zajímavý. Mistr republiky ve skupině N Jaroslav Pešl jede i motokáry, protože tam jezdí jeho syn, a on aby se nenudil, tak jede taky. Vždycky přijede po tom, co někde startoval v rallye, a říká: „Rallye je taková pohoda, že máš na všechno tak strašně moc času oproti kárám.“

Red: Ty jsi jel, Zdeňku, kdy poslední závod?

Zdeněk: V roce 2008. Já jsem řekl, že jak bude povinný HANS, tak končím. A v té době mě kamarád, co jezdil motokáry, říkal, že byl na závodech, jela tam malá děcka a bylo to skvělý. Když mně ukázal fotky, tak jsem se zeptal, od kdy to ty děcka můžou jezdit. Když mně řekl, že od čtyř, tak bylo rozhodnuto.

Míša: Táta skončil a já začala.

Red: Ty si Míšo tátu nepamatuješ, když závodil?

Zdeněk: Ne, vůbec.

Míša: To jsem byla ještě v kočárku.

Red: Takže si šla z kočárku rovnou do motokáry?

Míša: To je ideální…

Red: Vůbec si nedokážu představit, jak to vypadá u vás doma, bavíte se i o něčem jiném než o motorsportu?

Zdeněk: Občas asi o škole. Mám časově náročnou práci a jsem často pryč, ale když jsem doma, tak se zase díváme na videa z motorsportu a řešíme, co se kde dalo jet nebo udělat jinak.

Red: Když Míše poradíš, co má na závodech dělat, tak ona si nemůže dovolit tobě jako úspěšnému závodníkovi v rallye říct jako většina puberťáků, no jo, ty tomu tak rozumíš, nikdy si nic nejel.

Míša: Bohužel to tak dřív bylo, ale teď už to neříkám a každé rady si vážím.

Red: Když budu chtít, aby mě dítě jezdilo motokáry, co mám dělat? Existují nějaké akademie tak jako v motorkách, kam bych dítě přivedl a vyzkoušelo si ty základy, a když bych zjistil, že ho to baví, tak do toho začal investovat?

Zdeněk: Jsou dvě takové linie. Jedna je akademie, která je ale orientovaná na Pragu. A druhá je cesta Easykart, kde je jednotná technika, která není tak náročná na nastavení. Je na rodičích, zda se rozhodnou jezdit a servisovat si to sami, nebo zvolí profesionální tým, kde se jim o vše postarají.

Red: A existuje možnost, že někam přijdu, řeknu, že tady chci, aby se dítě svezlo, když nás to chytí, tak budeme pokračovat, a když ne, tak půjdeme dál zkoušet jiný sport?

Zdeněk: V zásadě ano, jsou to již zmíněná akademie a Easykart. Dítě to zkusí a zpravidla to dopadne tak, že už neodejde.

Red: Míšo, kolik vás tam teď jede holek?

Míša: Teď momentálně jsme tři a všechny jsme s klukama rovnocenní soupeři.

Red: Tím, že máte váhový limit a všechny káry jsou stejné, tak je to vyrovnané a je jedno, jestli jede holka nebo kluk. Záleží jen na tom, jak kdo pracuje, maká a jak moc chce?

Míša: Tak pod přilbou nepoznáš, jestli je to holka nebo kluk. Když jsme jezdili v Itálii, tak ti kluci poznali, že jsem holka, až jsem si sundala přilbu. Jednou se mně stalo, že se kluk rozbrečel, když zjistil, že ho pojela holka. Takže pokud chce nějaká holka jezdit motokáry a neodvažuje se jen proto, že je holka, tak ji můžu uklidnit, je tam naprostá pohoda a je úplně jedno, jestli jsi holka nebo kluk.

Red: Jaký je rozdíl mezi závody u nás a v Itálii? Dá se ta úroveň porovnat?

Zdeněk: Tady jsme to dopracovali v Easykartu tak daleko, že konkurence tady tak vzrostla, že v podstatě když dneska přijedeme do Itálie, tak jsme schopni s nimi jet vpředu.

Red: Může to být i tím, že se u nás jede hodně závodů, že k MČR se jede ještě i Moravský pohár, a tak ty děcka sedí na kárách často. Kolik závodů se u nás za sezónu odjede?

Míša: Je to jedna z věcí, proč se dokážeme Italům vyrovnat. V MČR se jede sedm závodů v České republice, Německu a Rakousku. Moravský pohár má taky šest až sedm závodů a jede se kromě Česka i na Slovensku.

Red: Bavili jsme se o tom, že motorsport je drahá záležitost. Kdo tě podporuje?

Míša: No tak samozřejmě táta se svojí firmou Cimbu Autosport. Taky do toho dává nejvíc času a práce. Snaží se být co nejlepší mechanik, i když to ne vždy vyjde.

Red: Sedí zhruba tři metry od tebe, tak opatrně.

Zdeněk: My už jsme si to řekli.

Míša: My už máme společnou komunikaci na vysoké úrovni. A ještě nám velmi pomáhá firma Top Trans Highway.

Red: Táta jako starý závodník tě samozřejmě podporuje, ale co na tvoje závodění říká mamka?

Míša: Po tom incidentu co se stal hned, když jsem seděla v káře poprvé, je mamka proti závodění. Ale jaksi s tátou máme větší sílu, takže musí „ustupovat“. Ale samozřejmě mně fandí a jako správný rodič podporuje moji lásku k motorsportu.

Zdeněk: Manželka je ráda, že Míša díky těm kárám zažívá stejný dětství, jako jsme měli my. Oni dojedou jízdu, odloží káru a prvně uděláme co je potřeba. Pak se tam honí, hrajou různý hry a užívají si. Dokonce jsme byli jednou svědky, jak si tam někdo hrál s tabletem, tak mu ho vzali, hodili na střechu karavanu a řekli, ať nezdržuje s tabletem. Když jsme na závodech, tak ten čas tráví jinak než „matláním“ po telefonech a tabletech.

Míša: Mamka s námi jezdí na závody a hodně nám pomáhá. Ale všeobecně, maminky tam mají trošku strach a stres. Ale vždycky fandí a podporuje mě.

Zdeněk: Já jsem si tam uhnal srdeční arytmii. Kdyby mě občas někdo změřil teplotu, tlak a rosný bod, tak by musel hned volat záchranku.

Red: Míšo, díky za rozhovor a hodně štěstí do dalších sezon. Ať se ti splní tvoje sny.

Míša: Taky moc děkuji a přeji všem hlavně hodně zdraví v této podivné době.

---

Rozhovor připravil: Jaroslav Mareček (motorsportfoto.eu), foto: archiv Michelle Jandové