Rozhovor s Johnem Sheldonem: Jednou závodník, pořád závodník
Fascinaci závodů pro mne od mládí vytvářely především často nebezpečná dobrodružství hrdinů v kokpitech. Jméno John Sheldon asi mnohým nebude moc říkat, přesto v mých očích tento anglický specialista pro sportovní vozy právě do této kategorie hrdinů patří. Samozřejmě hlavně kvůli událostem v Le Mans v roce 1984, kdy i bulvární tisk jeho tragickou nehodu řádně „vyždímal“.
Sheldonův Nimrod Aston Martin měl při rychlosti něco pod 400 km/h na tehdy ještě nedoostřené rovince Hunaudieres zlou nehodu, při které přišel jeden maršálek o život. Brit měl více štěstí než Jean-Louis Lafosse nebo Jo Gartner v podobné situaci. Byl zle zraněn, ale přežil, jen management Astonu Martin si to poté s další účastí v automobilovém sportu na dlouhá léta rozmyslel jinak. „Odborný“ výstřižek z německé Bild Zeitung zabývající se tímto neštěstím mám dodnes nalepen v albumu.
Téměř 76letý Sheldon si dodnes čas od času zazávodí s historickými prototypy a dlouhá léta jsem se marně snažil o setkání. Podařilo se až letos v rámci Oldtimer Grand Prix na Nürburgringu. Bohužel jen těsně po závodě, kdy Sheldon již spěchal na letiště do Düsseldorfu. Tak tedy jen krátký rozhovor o předlouhé kariéře…
Roman Klemm (RK): Byl jsi motorsportem nějak rodinně zatížen?
John Sheldon (JS): Ne, vůbec ne. Přesto jsem s motokárami začal již roku 1960. Ohledně stáří jsem musel trochu podvádět – byly to prostě jiné časy, než dnes, kdy závodí již jen děti. První závod s automobilem na okruhu jsem jel roku 1969.
RK: Vydal jsi se na klasickou cestu monopostů.
JS: Ano. V letech 1969 až 1972 jsem jezdil formuli Ford 1600. Pro sezonu 1973 jsem se dostal ke značce Royale. Stalo se tak i díky prostřednictvím Alana Jonese, vedle Verna Schuppana jednoho z mých nejlepších přátel ve sportu. Škoda, že již nejsme ve spojení… Jeli jsme tehdy všechny tři britské šampionáty a scéna byla tvořena jezdci jako: Tony Brise, Andy Sutcliffe, Mike Wilds, Damien Magee, Alan Jones, Larry Perkins, Richard Robarts, Brian Henton a Tony Trimmer. Dosti našlapaná.
RK: Přesto byl pro Tebe poté s monoposty konec.
JS: Chtěl jsem v monopostech vlastně zůstat, ale pro sezonu 1974 jsem dostal od jednoho týmu, který nasazoval sportovní vozy, tak dobrou nabídku, že jsem ji nemohl odmítnout. A ikdyž tehdy vládla ona známá ropná krize, měl jsem tu možnost startovat na klasických tratích jako staré Spa, Nürburgring a podobné.
RK: Nebyl jsi ovšem stoprocentní profesionál…
JS: Peníze jsem vydělával jako zubař. V motorsportu se tu lidmi od toho fochu jen hemží. Pomysli na Tonyho Brookse, Siggiho Brunna a další.
RK: Ve scéně sportovních vozů jsi se dokázal vypracovat v uznávaného specialistu.
JS: Ano, jezdil jsem pak s nejrůznějšími speciály, ale také s cestovními vozy. Od roku 1978 ve vzkvétající třídě Sports 2000, kde jsem byl roku 1981 třetí v mistrovství. Mimo to jsem velmi často startoval v USA v šampionátu IMSA. Retrospektivně si myslím, že byl můj přestup z monopostů na prototypy šťastným tahem. Později jsem se stal oficiálním testmanem značky TIGA, kterou založili Tim Schenken a Howden Ganley (tedy jako Jones a Schuppan také protinožci). Právě na jejich voze jsem roku 1987 dosáhl mého nejlepšího výsledku v Le Mans, když jsme společně s Thyrringem a Harrowerem dojeli desátí.
RK: Chtě nechtě se ale musím zeptat na Le Mans roku 1984. Startoval jsi tam de facto jako tovární jezdec Astonu Martin, což muselo znamenat ohromnou příležitost?
JS: Dobře jsi si všimnul, že jsem ten rok ve svém vyprávění přeskočil. Co k tomu mám říci? Náš Nimrod Aston Martin byl naprosto špičkový vůz třídy C2, na rovince mi ale praskla pneumatika a nedalo se nic dělat… Následoval boj o přežití a osm měsíců v nemocnici. Následující rok jsem byl ale v Le Mans znovu a na ADA Gebhardtu jsme s Earlem a Harrowerem vyhráli třídu!
RK: V Le Mans jsi naposledy startoval roku 1992.
JS: Ano, poté jaksi začala má kariéra v historickém sportu. Tady na Nürburgringu jedu na Chevronu B16, který paří mému příteli Richardovi Kirbymu.
RK: Kde žiješ a jak to půjde se závodníkem Johnem Sheldonem dál?
JS: Užívám si tepla Portugalska a budu jezdit, dokud to zdraví dovolí a dokud mi lidé jako Richard poskytnou vůz.
Text: Roman Klemm, redakčně korigováno, foto: Roman Klemm a jeho archiv
